THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mnozí si jistě vzpomenete na to, jaký poprask v polovině devadesátých let způsobila přítomnost amerického filmového štábu v Praze a hlavně přítomnost herecké hvězdy Toma Cruise. V té době vznikala pod režisérskou taktovkou Briana De Palmy první filmová verze známého seriálu „Mission: Impossible“. Vcelku staromilsky pojatá a lehce nudná špionážní adventurka zas tolik nezaujala. Pět let poté vzniklo druhé pokračování a tentokráte v režii v Hollywoodu se etablujícího mistra hong-kongského akčního filmu Johna Woo. Ten však, ač se jednalo o podstatně vzrušivější podívanou než v případě prvního filmu, potvrdil, že v Americe není příliš velikým prorokem. O to více překvapilo, že režie třetího dílu byla svěřena filmově nezkušenému J. J. Abramsovi, který má za sebou pouze dva úspěšné televizní seriály - „Alias“ a „Lost“.
Po pěti letech je Ethan tedy zpět. Čerstvě zasnoubený, pracující mimo terén jako výcvikový instruktor budoucích agentů a hlavně s vyhlídkou na šťastný rodinný život. Snaha nějakým způsobem „posunout“ život tajného agenta do sféry běžných lidí je sice chválihodná, ale když po úvodní dramatické odpočítávací sekvenci přichází scéna ze zásnubního večírku, která jakoby vypadla z některé z hloupých romantických komedií, tak to budí spíše dojem něčeho, co se minulo účinkem. Naštěstí se jedná o jedinou achilovou patu snímku a ta navíc ještě nemá příliš šancí narušit jeho tempo a spád, které hned s první berlínskou akcí nabírá na obrátkách. Je nad slunce jasné, že hlavní hrdina se opět vrhá do víru přestřelek, honiček, vnikání do neproniknutelných budov a řešení zdánlivě neřešitelných situací.
Na poli akčních scén je J. J. Abrams jako doma, a i když do tohoto ranku nepřináší nic inovativního, jeho pojetí prostě dokáže připoutat do křesla. Už první přestřelka zakončená vrtulníkovou honičkou mezi stožáry větrných elektráren je špičková a v tomto směru „Mission: Impossible III“ nepolevuje ani v dalších minutách. Abrams se navíc rád vyžívá i v retrospektivách a odkazech na díly předešlé, jako například Ethanovo spouštění lanem anebo triky se záměnou tváře, na kterých byl postaven právě druhý díl této série. Tentokráte nás však tvůrci neohromují tou nejmodernější technologií, bez které by byla každá mise předem ztracena, ale naopak sázejí na konzervativnější pojetí, což obnáší hlavně dokonalé naplánování a špičkovou souhru celého týmu a tím tak tento špektákl více přiblížili jeho seriálovému předchůdci.
Napětí a té správné dobrodružné atmosféry je kromě již uvedených akčních scén docíleno i častým střídáním lokací po celém světě, a tak se kromě Berlína a „domovské“ Ameriky podíváme ještě do Vatikánu anebo čínské Šanghaje. Nerad bych na tomto místě sklouzával do encyklopedického vyjmenovávání všech dramatických sekvencí, ale z mého pohledu za vizuálně nejpovedenější považuji přestřelku na mostě, která je už dostatečně známá i z traileru a právě vatikánskou misi, která je zas dokonalou ukázkou týmové práce agentů.
Kapitolou samou pro sebe je pak postava záporného hrdiny Owena Daviana ve výtečném podání v současnosti velmi ceněného Philipa Seymoura Hoffmana. Jeho ztvárnění bezcitného a chladnokrevného mezinárodního překupníka je velice přesvědčivé a patří přesně do té kategorie, kdy přestáváte věřit, že je to pouze filmová postava. Ačkoliv se mu nedostává příliš prostoru, scény ve kterých se objeví jsou pro tento snímek natolik klíčové a typické, že na nich de facto stojí a padá. Nebýt jeho, tak veškerá špičková akce vyzní úplně do ztracena, protože by divák neměl žádnou motivaci těšit se na její úspěšné zakončení. Ostatní herci odvádějí svůj standard, což například v případě Toma Cruise znamená solidní kvalitu. Jeho mladická tvář spolehlivě funguje i po čtyřicítce a věru si neumím příliš představit dobu, až tenhle chlapík jednou opravdu zestárne.
Co mě však po těch dvou poutavých hodinkách zklamalo byl závěr, který jakoby vypadl z některého z béčkových (nejen) akčních filmů. Nevadila by mi ani tak ignorace přírodních zákonitostí, což je u tohoto druhu filmové produkce naprosto běžné, ale odvaha a rafinovanost, s jakou se Ethanova nastávající vypořádala se dvěma protivníky (ne skutečně nechci prozrazovat děj, ale tomhle mi prostě nedalo), přičemž střelnou zbraň držela v ruce poprvé, je trošku moc a zbytečně degraduje záležitost jinak kvalitně promyšleného a provedeného snímku. I tak však má „Mission: Impossible III“ vše, co má současný akční film spadající do kategorie A mít. Podle mne určitě nejlepší část celé série.
Třetí pokračování nemožné mise Ethana Hunta vyšperkované skvělou akcí a výtečným záporným hrdinou, které však lehce kazí "rodinná" dějová linie a klišovitý závěr.
7,5 / 10
Vydáno: 2006
Vydavatel: Paramount Pictures
Stopáž: 126 min.
MISSION: IMPOSSIBLE III
[USA 2006]
Režie: J.J. Abrams
Scénář: Alex Kurtzman, Roberto Orci, J.J. Abrams
Kamera: Daniel Mindel
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Tom Cruise, Ving Rhames, Keri Russell, Philip Seymour Hoffman, Laurence Fishburne, Michelle Monaghan, Billy Crudup, Jonathan Rhys-Meyers, Simon Pegg, Sasha Alexander a další
Premiéra v ČR a SR: 4. 5. 2006
Tato podívaná vám s přesností anesteziologa dávkuje přesně ty výpary, které způsobí, že se na křesle nenudíte. A nejen že se nenudíte, vy jste zaraženi do židle jako zařezaní a s očima přelepenýma na plátno sledujete akční dění. Podotýkám akční, protože jakmile dojde na lámání chleba v jiné rovině vyznívá film M:I:III značně malátně. Některé dialogy ve vrstvě citové a osobní doslova trhají uši, o nedomyšleností některých situací se rozepisovat nebudu a smířím se s tím, že to prostě k tomuto žánru tak trochu patří. Jak již tu zaznělo scény kdy famózně spolupracuje celý tým jsou vkusnou doménou – vatikánská mise je velmi efektní podívanou, stejně jako sólovější řež na mostě. Naprosto famózní je hlavní padouch, který by si rozhodně zasloužil větší zapojení do celé hry.
Nevím, proč nemám Ethana Hunta rád... Určitě není problém v hlavním představiteli, neboť Tom Cruise se podle mého dostal konečně do produktivního věku a seká jednu skvělou roli za druhou. Ale na skautíku Huntovi, který je skvělým partnerem, milencem a navíc běhá skutečně vzorově, s ukázkovým vedením těla a držením rukou, je mi prostě cosi odporného. Člověk si až povzdechne: "Podívejte, jak ten Ethan krásně běhá..." Ale to není nejhorší věc na M:I:III, nejhorší věcí na tomhle filmu jsou sekvence jiné než akční. Sekvence rodinné. J. J. Abrams bohužel dokazuje, že jeho doménou jsou seriály a říkám zcela bez přehánění, že z jeho plytkého a přihlouplého pojetí mezilidských vztahů jsem v kině rostl. A Tom Cruise mi připomínal svým hraním spíše svoje časy horší. Je to škoda, protože snaha udělat z panáka Hunta člověka je dobrou cestou, ale podle mého se z něj podařilo udělat panáka zcela jiného druhu.
Naštěstí je tu ještě akce a tady Abrams boduje. M:I:III je akčňák ze staré školy, samá exploze, divoká přestřelka a minimum hi-tech režijních řešení. Konzervativně, ale skvěle natočená akčňárna určitě graduje stylovou infiltrací Vatikánu. tady pan režisér ukazuje svojí televizní klipovou školu v plné polní a nelze než říci: dívá se na to nádherně a má to zatracený španung. Další plusovkou je skvostný a chladnokrevný zloduch Philipa Seymoura Hoffmana... Takhle odpudivý a úchylný typ skutečně zalahodí a vytvoří ve filmu silné napětí. Tohle napětí funguje i navzdory tomu, že mi vztah a Ethana a jeho vyvolené Jules lezl poněkud na nervy. Jenže duel vynalézavého agenta a slizkého překupníka je prostě tak napínavý a jeho akční provedení tak adrenalinové, že závěrečná selanka, obsahující snad všechna nejhorší klišé včetně jehovisticky vysmátých zpomalovaček, prostě dojem z cekem dobrého akčního filmu zničit nedokáže. Nicméně je zcela zjevné, že tvůrci chtěli z Hunta udělat velký karakter, což se nepodařilo. Je to prostě malebný kluk z americké učebnice v zatraceně explozivním světě. Mohlo být i lépe, přesto je trojka zřejmě nejlepším dílem série...
napriek tomu ze som prve dve casti nevidel, sa mi trojka zda pekna picovina...nebyt pekneho vatikanu a akcie z mosta, tak to nema vyznam ani pozerat
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.